Několik slov o přítomnosti Boha v romantickém básnictví

Romantickou duši neustále drásá nepřekonatelná tíže hmoty. Vzpíná se ke hvězdám a zakopává o petrklíče. Romantik je strašlivě neskladná osoba. Prudce ohledává materializované formy a snaží se vyhledat abstraktní ideály v konkrétní osobě nebo předmětu.Romantická postava věří,že v každém člověku je jakési epicentrum božství,které bývá zavěšeno v nenahmatatelných výšinách a cesta k němu vede skrze lásku.Romantický hrdina svou milenku s veškerým možným nasazením snaží se přinutit k bezmezné poslušnosti a odevzdání se,aby skrze bránu její duše rozevřené dokořán oslovil samotného Boha. Opětovaná láska mu umožní stát se na čas kosmickou sondou spuštěnou do nitra milované osoby a jako pozorovateli je mu zprostředkována exkluzívní reportáž o možné existenci ústřední mocnosti. S jakým zděšením, rozčarováním a znechucením nachází klubka svalů,provazce nervů a řečiště tělesných tekutin. Polomrtvý vysílením doplazí se až na samé dno, rozhlédne se kolem i vykřikne: „A to je všechno?“ Romantik užívá lásky jako otvíráku na duše,aby se přesvědčil,zda je tam Bůh. Romantický  básník je Kristem negace.Květina,která do míst květu vyhnala kořeny.