Úkol básníka a role "dobrých slov" poezie v díle Františka Halase

I. Halasův trojúhelník

 

                              čas

              básník               němé věci světa           

Básník dává život němým věcem světa. Mnohokrát byla učiněna  řada pokusů zatáhnout básníka do zápasu o tento svět. Básník musí vykřičet odpor ze zoufalství davů a chléva světa. Básník má sílu vládnout slovem a má schopnost překonat každodenní život prosté vegetace.Každý pravý básník je odsouzen k smutku. Tak často se básník obelhává až začne věřit. V básníkovi je ukryta síla i slabost Tvůrce,který je smrtelný, a zároveň dává život, je schopen rozumovou organizací a řádem vyrvat Logos věčnosti.

Čas není bez pohybu.Dynamika času se odvíjí podle základních pohybů lidské existence: (člověk  má-)

1.strach,.tj.individuální vymezení se vůči  světu (př. strach  ze smrti)

2.pokora,tj.zakořenění sebe sama ve světě (akceptace věcí světa)   

3.řeč, tj. dávání života  němým  věcem,  překonání  strachu z každodenní přítomnosti smrti jako náhodné příčiny. Řeč přesahuje svět živočišného konzumu.

 

II.Čas je jen přemístění věčně stejné duše,jež může trýznit toliko rozum.Čas je neustálé střídání epoch dějin:

1.tzv.čas před-dějinný: člověk jako pobyt žije v ráji ve stavu nevinnosti prvních dnů

2.tzv.čas dějinný: vzniká skokem do dějin (tj.vyhnáním z ráje)

 

Střídavým proměňováním dějinných epoch vzniká periodizace dějin:

a)“silné“epochy dějin:doba,kdy básník krvácí,mukami své touhy 

                      předjímá skutečnost,žije autenticky

                      (odkrytost bytí)

b)“slabé“ epochy dějin:doba ticha,prázdna,noci,tmy, zoufalství

                       davů (ne-autentičnost, skrytost bytí)

Motorem dějin je nový zběsilý hon za novou touhou(věčný boj se smrtí).

 III.Básník musí ve strachu ze smrti obásnit němé věci, báseň vyrvat z lůna smrti a krása básně pak nebude náležet smrti. Krása balancuje na ostří mezi věčností a smrtí. Smrt je ostnem,jehož bodání zvyšuje naši lásku k životu.Je třeba mít nejkrásnější báseň na poslední cestu.Báseň jako modlitba je přesahováním „dobrých slov“ do stavu věčnosti.Život básníka je vlastně nultým ročníkem univerzity smrti.

 IV.Poezie jest štvanicí za nadějí a spolu s láskou přetrvávají věky; mají tradici, která se předává z generace na generaci. Vznik básnické tradice je vlastně kontinuitou „dobrých slov“.Poezie je neporušitelná.Poezie jako stav milosti v duši je útěkem před smrtí a touhou po ztraceném  ráji. Báseň je pláčem i prosbou a pramení ve smutku, který je konstruktivní a dějinotvorný. Báseň jest reakcí na prázdno,které nás obklopuje a dusí. Poezie „dobrých slov“ jest jako pochodeň (oheň,který dává světlo),která prozařuje noc v nás i ve světě.Básníkovi se dostalo milosti „světla z ráje“;světlo z ráje je ona tradice předávání pochodně dobrých slov poezie.

V.Vstupem do dějin básník získal licenci na „know-how“,jak dávat život němým věcem světa.Jde vlastně o třetí pohyb lidské existence, tj. řeč (schopnost slovem pojmenovávat, třídit  i organizovat).Tato licence na „Bohu“ podobnost učí,jak uchopit věci tohoto světa racionálně a vytvořit „dobrým slovem“ organizaci věcí světa.Tato licence je zároveň úvěrem na život a poslední splátkou je smrt.